Skupina nadměrně hravých umělců – František Skála, Petr Nikl, Miroslav Černý, Ondřej Černý a Petr Tichý
a neznámý počet nástrojů, zvířat a rostlin a smršť zamýšlivých i rozverných písní, vlastních i přejatých (Elvis Presley, Tom Waits, Bob Dylan) v podání českých výtvarníků.
Někdo kdysi prohlásil „příležitost dělá Skálu“ a Petr Nedoma, ředitel galerie Rudolfinum, charakterizoval úspěšnou výstavu Františka Skály jako „třaskavou směs“. Tak vznikl název dalšího z mnoha projektů tohoto všestranného umělce.
První sólový koncert tohoto seskupení se uskutečnil na filmovém festivalu ve Slavonicích. František Skála tehdy vyzval Petra Nikla, který ho občas doprovázel na večírcích na svou balkánskou „Bisernicu“, a ten přivedl multiinstrumentalistu a skladatele Miroslava Černého. Nejde o nic jiného, než si občas hezky a s chutí zahrát. A to, jak kousky převzaté (Presleyho, Dylana nebo Waitse), tak písně kuriozní – k pobavení společnosti, naučené od Skálova otce, které málokdo zná. Tedy neprofláklé. Pak jsou tu písně autorské, jaksi samovolně za léta nastřádané, které nikdy neměly ambici ocitnout se na CD. Nakonec se jich ale nastřádalo tolik, že v době, kdy je zakázáno hrát a zpívat, jsme se ve zralém věku dočkali u Skály jeho DEBUTU.
Některé songy vznikly pod tlakem událostí k příležitostem vernisážového programu, jak ostatně vznikla i samotná skupina Finský barok (starší projekt Františka Skály), z jejíhož repertoáru některé písně pocházejí. Na rozdíl od Finského baroku, kde se hudba „rodí z napětí mezi špičkovými výtvarnými umělci“, jde ale u Třaskavé směsi o souhru a radost. Rozšířením tělesa o kontrabas ostříleného vynikajícího hráče Petra Tichého došlo k pevnému ukotvení v hloubkách, aby se pak v pravý čas mohla ozvat jako mirabelka na tortu trubka citlivého Ondřeje Černého.