Vernisáž výstavy se uskuteční v Klubu Gumárna, Pazderského 2045, Čáslav,
23. listopadu 2022 od 18:00, výstava potrvá do 31. ledna 2023
Výstava obrazů k životnímu jubileu profesora Zdeňka Sejčka, dlouholetého profesora výtvarné výchovy na čáslavském gymnáziu. Úvodní zdravici za bývalé žáky a kolegy pronese Jana Andrejsková.
Zdeněk Sejček (* 2. prosince1926, Žleby) je historik umění, malíř, grafik a pedagog.
V Kutné Hoře absolvoval Lindnerův koedukační učitelský ústav. Poté studoval obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze u profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana. Současně vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě téže univerzity. V letech 1967-1971 studoval estetiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u Dr. Luďka Nováka. Po absolvování základní vojenské služby vyučoval estetiku na pedagogickém semináři Vysoké školy zemědělské v Praze a výtvarnou výchovu a estetiku na gymnáziu a Střední pedagogické škole v Čáslavi. Celkem 25 let byl předsedou Klubu přátel výtvarného umění v Čáslavi. Je zakladatelem regionální Galerie Antonína Chittussiho v Ronově nad Doubravou.
Laudatio, které přednesla Kamila Ženatá 21. ledna 2016 v Dusíkově divadle u příležitosti oslavy 90.tých narozenin profesora Zdeňka Sejčka:
Některé momenty se v životě neustále vracejí; letmé útržky, záblesky situací, vůně, neopakovatelnost atmosféry. Jsou to okamžiky, v kterých se na tisícinu vteřiny zastaví čas, cosi znehybní a zvláštní kouzlo ozáří paměť světlem, jež vykreslí holografickou vzpomínku mimo prostor a realitu. Stojím na schodech v prvním patře čáslavského gymnázia. Na konci chodby vlevo se otevírají dveře do kreslírny.
Profesor Zdeněk Sejček.
Mám se teď na chvíli stát mluvčím všech, kterým tento muž prošel životem. Stovkám studentů čáslavského gymnázia, desítkám profesionálních výtvarníků, pedagogům, architektům, historikům umění, sběratelům a přátelům výtvarného umění, obyvatelům Čáslavi, Ronova nad Doubravou a přilehlých měst a obcí, milovníkům Železných hor, ctitelům Jindřicha Pruchy. Píšu laudatio panu profesorovi, člověku velkého nadšení, jenž s nakažlivou radostí zprostředkovával svět výtvarného umění ostatním lidem. Jeho přednášky, výpravy do plenéru, bohatě vybavený kabinet kreslírny a knihovna, která byla na tehdejší dobu plná skvostných knížek o výtvarném umění, to vše se nesmazatelně zapsalo do života studentů, jenž pan profesor učil. Pamatuji si několik velmi podstatných „pouček“ o světle a stínu, o valérech a prostoru, které mi sdělil právě on a s nimiž jsem si – doslova – vystačila i během studia na Akademii v Praze.
Dům se zahradou na levé straně směrem od Čáslavi. Okno v prvním patře. Pokoj plný obrazů a kreseb. Dívka s růží. Dívka se džbánem. Ploty. Stromy. Zdi. Siena pálená. Umbra světlá. Tuž. Rudka. Terpentýn.
Dům voní terpentýnem. Letní světlo dopadá otevřeným oknem na schodiště. Pan profesor je sehnutý nad kresbami a listuje. Vypráví o Železných horách, krajině, liniích stromů, obzorech. Vzpomíná na Vojslavu Pruchovou, bere do rukou knihu a ukazuje Jindřichovy kresby. Je mi patnáct let a dychtivě poslouchám. Dnes mě napadá, jak učitelé, kteří svoji profesi vnímají opravdu jako povolání ve smyslu volat – povolávat –, ovlivňují životy svých žáků a zapisují se jako iniciační osoby, celoživotní průvodci a rádci, byť s nimi už nejsme v každodenním kontaktu.
Pane profesore, děkuji.
Děkuji, že jste byl mým učitelem. Že jste svým nadšením pomohl zapálit mnoho jiných nadšenců.
Přeji Vám dobré zdraví, energii, hodně radosti a nevysychající umbry!
Kamila Ženatá, Čáslav, 21. ledna 2016
Comments